Kamenický dvůr byl majetkem zámožné rodiny Ringhofferů, která začala na Kamenicku hospodařit roku 1820. Rod Ringhofferů vybudoval ve starém mlýně měděný hamr, jež do převážně zemědělské krajiny přinesl značný průmyslový ruch. K hamru brzy přidali i tavírnu mědi, slévárnu mosazi a válcovnu plechů.

Do roku 1890 rozšířil tento zámožný rod svůj majetek v oblasti až na 2950 hektarů zahrnujících Kamenici, Štiřín, Kostelec u Křížků, Velké Popovice a Lojovice. Kromě Kamenického dvora, který patřil ke Kamenickému zámku, vlastnili Ringhofferové například i Štiřínský zámek s golfovým hřištěm a další významné budovy v okolí.

V roce 1945 byl majetek rodiny Ringhofferů zkonfiskován a postupně přešel do vlastnictví státu. Poté, až do roku 1989, byl statek využíván JZD. V 90. letech jsme si statek nejdříve pronajali a poté jsme ho od státu odkoupili.

Alejí mezi dnešními výběhy dojdeme k hrobce rodiny Ringhofferů, jejíž areál je ohraničen kamennou zdí s kovanými vraty. Samotná hrobka je tvořena půlkruhovou zdí s kovanými mísami, uprostřed je socha ukřižovaného Krista od J. V. Myslbeka. V dolní části hrobky je obdélná kovová deska s rodovým znakem Ringhofferů.

Juniorská drezurní mistryně a trenérka Martina Opočenská toužila po životě s koňmi už odmala. Na svůj úplně první kontakt s koňmi si nevzpomíná, ale určitě to podle ní bylo někde na pouti.

První platný jezdecký pokus přisuzuje jízdě ve stáji na Vysočině asi v devíti letech. Ze svého úplně prvního závodu byla velice nervózní. Závod byl totiž zároveň kvalifikací na dětské drezurní republikové mistrovství. Nervozita z tohoto klání jí podle jejích slov vydržela bohužel i do mnoha dalších závodů.

Za svůj zatím největší životní úspěch považuje zisk juniorského republikového mistrovského titulu, který získala v sedle klisny KIPI-N, své velké učitelky, se kterou prošla celým juniorským obdobím. Právě s KIPI se pojí i její nejvýraznější sportovní vzpomínky a nejedno poprvé.

Za své úspěchy je Martina Opočenská vděčná i trenérům, se kterými se během své kariéry zatím setkala a kteří ji velmi obohatili. Nejdéle se pak na jejím výcviku podílely Irena Plánková a Karolina Žižková. Úplně největším trenérem je prý pro ni ale Rapstern, který ji neúnavně zkouší každý den.

Mimo koní se Martina v dětství věnovala keramice a na škole pak studiu práva. Cesta ke zvířatům ale byla již od útlého věku naprosto jasná, pokud by se nevěnovala koním, jistě by se věnovala jiným čtyřnožcům.

Jezdec a trenér Jiří Luža si na koně poprvé sednul ve 13 letech. Již po roce stanul na prvních kombinovaných závodech (Z drezura, skoky), které okamžitě vyhrál. Pro parkurové skákání se rozhodl z důvodu, že rozhodčí nemohou výsledek nijak subjektivně ovlivnit.

Mezi jeho největší úspěchy patří reprezentace v několika Pohárech Národů a účast na mistrovství Evropy, které se konalo v roce 2011 ve španělském Madridu. Zapomenout nejde ani na medaile z mistrovství České republiky.

Za svou jezdeckou kariéru již seděl v sedlech mnoha koní, nejvíce však vzpomíná na Imricha, valacha, na kterém začínal. Ten se dožil na koně neuvěřitelných 32 let a v jeho sedle třikrát vyhrál mistrovství republiky v kategorii juniorů a mladých jezdců. Za dosud nejlepšího koně, kterého směl jezdit, považuje Ronalda, se kterým absolvoval mnoho zahraničních závodů. Nejvíce Lužu v jezdectví naučil trenér Jaroslav Jindra, pod jehož taktovkou trénuje už více než deset let. Na svém učiteli si nejvíce cení schopnosti dobře poradit v každé situaci. Do budoucna se chce Jiří Luža také věnovat tréninku mladých jezdců i koní.

Bývalý trenér ukrajinské reprezentace Mgr. Alexander Onoprienko patří k elitě české drezurní scény a řadí se mezi trenéry a jezdce umisťující se pravidelně na předních místech v drezurních soutěžích.

Na koni poprvé seděl ve svých 12 letech v roce 1968. O tři roky později, v roce 1971 se poprvé vydal na oficiální závody. Od té doby získal bezpočet různých mistrovských titulů a vyhrál řadu závodů. Za svůj největší životní úspěch ale považuje fakt, že potkal svou manželku Káťu, která mu mnohdy bývá i skvělou trenérkou.

Jasnyj,Echor a Arcon jsou tři koňská jména, na která za svou dlouholetou kariéru nejradši vzpomíná. Valach Arcon byl zároveň dlouholetým obyvatelem a miláčkem Kamenického dvora. Kdyby Sašu neživili koně, asi by prý byl kosmonautem.

V rámci zkvalitnění a rozšíření služeb se snažíme připravovat zábavu i dětem našich klientů a návštěvníků. Největším lákadlem bývá samozřejmě nekonečné pozorování hříbátek, jejich první kroky, první pobyt ve výběhu a vzájemné seznamování.

Pozornost upoutají ale i další zvířecí obyvatelé dvora. Vedle velkého množství psů a koček, na jaře samozřejmě štěňat a koťátek, chováme například holuby, ale domov u nás na čas našla i kamerunská koza, shetlandský pony a minulý rok jsme kočičím mlékem „odkojili“ i malého zajíčka.

Samozřejmě nabízíme dětem výuku jízdy na koních i ponících, kde si nejen osvojí základy jezdectví, ale poznají, co obnáší každodenní péče o tato zvířata a jistě získají i spoustu nových kamarádů.